Otázky a odpovědi

A.

Můžete. Jen se snažte konzumovat přiměřené množství (cca 1 polévková lžíce k jídlu) a vybírejte vhodné výrobky. Čtěte informace na obalu – především se zaměřte na následující údaje:

1. Množství rajčat, které bylo použito k výrobě 100 g kečupu – vybírejte kečupy s více než 200 g rajčat na 100 g. Pokud je rajčatový podíl nižší, pravděpodobně bude směs zahuštěná, dochucená a přibarvená pro ”vykompenzování” nedostatku hlavní suroviny.
2. Obsah jednoduchých sacharidů – co nejméně; max. 20 g na 100 g.
3. Obsah soli – co nejméně; max. 1 g na 100 g.

Že je takových výrobků málo? Vyzkoušejte domácí kečup podle webu Výživa půl zdraví. Budete mít pod kontrolou kvalitu a množství všech ingrediencí, příprava je snadná a využití široké 🙂

A.

Z výživového hlediska představují sýry významný zdroj tuků, bílkovin, vápníku a často i soli. Při nákupu je velmi důležité kontrolovat především obsah tuku a soli.

Co se týká obsahu tuku, většinou jsou na obale uvedeny dva údaje – obsah tuku v sušině a/nebo celkový obsah tuku. Tyto dva údaje se od sebe zásadně se liší. Vždy si na etiketě ověřte k čemu se vztahuje procentuální vyjádření, např.: Eidam 30 % – pokud se jedná o tuk v sušině, sýr je v pořádku. Pokud se však jedná o celkový tuk, je zbytečně tučný.

• obsah tuku v sušině ≠ celkový obsah tuku ve výrobku

př.: Niva (50 % tuku v sušině, sušina 52 %) obsahuje 26 g tuku ve 100 g výrobku (50*0,52 = 26)

př.: Eidam (30 % tuku v sušině, sušina 50 %) obsahuje 15 g tuku ve 100 g výrobku (30*0,5 = 15)

• celkový obsah tuku = údaj v tabulce nutričních hodnot pod heslem ”Tuky”

př.: 15,7 g na 100 g výrobku

Vybírejte sýry, které obsahují maximálně 30 % tuku v sušině (= 15 g tuku na 100 g). Pokud se snažíte redukovat hmotnost, doporučuji sýry, které obsahují maximálně 20 % tuku v sušině (=10 g tuku na 100 g). Obsah sodíku by neměl být vyšší než 900 mg na 100 g výrobku.

Důležité je číst etikety a zároveň rozumět uvedeným údajům.

A.

Sušení je obvyklý způsob konzervace rychle se kazících potravin jako je právě ovoce a zelenina. Princip je v odstranění vody, která tvoří většinu ovoce/zeleniny (75 – 95 %), což znemožňuje růst mikroorganizmů. Při lyofilizaci se daná potravina nejprve zmrazí, potom se umístí do komory se sníženým tlakem, kde voda přechází z ledu rovnou na páru a tímto způsobem ”odchází” z potraviny.

Sušení s sebou nese změnu barvy, textury a také ztrátu živin. Obecně platí, že z pohledu ztráty živin, je kvalita lyofilizovaných produktů nejlepší. Na druhém místě je sušení pomocí mikrovln a nejhůře je na tom sušení horkým vzduchem.

Ovoce sušené horkým vzduchem možná ztrácí některé živiny vlivem vysoké teploty, ale to nic nemění na tom, že se stále jedná o zdroj vlákniny a minerálních látek (např. sušené meruňky jsou draslíkovým koncentrátem). Osobně bych se proto nevyhýbala sušeným potravinám ať už byly sušeny jakkoli. Zase tady zdůrazním pestrost, která by měla být nejen v druhu konzumovaných potravin, ale rovněž ve způsobu zpracování potravin. Ať už se bavíme o kuchyňské úpravě nebo právě konzervaci.

A.

Mrazení je jednoznačně nejúspěšnější a nejdostupnější metoda pro dlouhodobé skladování potravin. Ztráty živin jsou při mrazírenských teplotách minimální. Samozřejmě platí, že čím déle potravinu skladujete, tím je pokles větší. Většinou se však nebavíme v dramatických číslech.

Z hlavních živin jsou na znehodnocení (oxidaci) při dlouhodobém skladování nejvíce citlivé tuky. Potraviny s vyšším obsahem tuku (např.: vepřové maso, tučné ryby) bychom proto neměli skladovat déle než 6 měsíců (-18 stupňů). Déle než rok se nedoporučuje skladovat drůbež, hovězí maso, libové ryby a pečivo.

V souvislosti s mrazením se také často řeší ztráty vitaminů. Porovnáme-li obsah vitaminů ve zmrazeném ovoci a v nakrájeném ovoci, které ponecháte delší dobu na talíři – vyšší ztráty nastanou v čerstvém ovoci vlivem působení kyslíku (oxidace). To samé platí pro zeleninu. Tím rozhodně nechci říct, abyste přestali konzumovat čerstvé ovoce a zeleninu – jsou nedílnou součástí stravy. Jen bych chtěla upozornit, abyste se zmrazování nebáli. Takový jahodový koktejl v zimních měsících Vaše tělo jistě potěší 🙂

A.

Pro zdravého jedince je doporučený příjem kuchyňské soli (NaCl) stanoven na 5 – 6 g za den. Je známo, že obyvatelé ČR denně přijímají 2 – 3 násobek této dávky. Nejvíce soli přitom konzumujeme ve výrobcích (pečivo, snídaňové cereálie, sýry, masné výrobky, chipsy), což vidím jako problematické. Jednak je to tzv. skrytá sůl – nevidíme ji. U řady výrobků by mnoho lidí ani nenapadlo, že budou obsahovat značné množství soli/sodíku (např: kukuřičné lupínky, minerální vody). A za další jsme na chuť zmiňovaných výrobků zvyklí – kdyby pekař neosolil pečivo, lidé by ho pravděpodobně nekupovali, protože by jim nechutnalo. Zatím se stále bavíme o soli, kterou přineseme domů v hotových výrobcích. Do celkové denní spotřeby je samozřejmě nutné připočítat i množství, kterým ochucujeme pokrmy při vaření.

Vysoký příjem soli vede ke zvyšování krevního tlaku a chuti k jídlu. Nadměrné solení dále zvyšuje vylučování vápníku močí, což může přispívat k rozvoji osteoporózy.

V rámci prevence bychom se měli snažit o snížení spotřeby NaCl (sodíku) na doporučenou denní dávku a zároveň o zvýšení příjmu draslíku. Potravinami bohatými na draslík jsou např.: sušené meruňky, citrusové plody, květák, jogurt, tvaroh, ořechy.

Čtěte etikety a kontrolujte obsah soli ve výrobcích, které kupujete. Na některých výrobcích není přímo uveden obsah NaCl, ale obsah sodíku. Obsah NaCl v takovém výrobku dostanete vynásobením obsahu sodíku číslem 2,5.

A.

Pro začátek si pojďme udělat pořádek v pojmech. Bio potraviny se vyrábí z bio surovin, což jsou suroviny produkované ekologickým zemědělstvím. Podle zákona se v tomto druhu zemědělství prakticky nesmí používat chemické látky k ochraně plodin před škůdci.

Z hlediska kontaminantů (např.: rezidua pesticidů) jsou na tom bio potraviny lépe než klasické potraviny. To však neznamená, že bio potraviny mají vyšší výživovou hodnotu než klasické potraviny, jak se mnoho lidí domnívá. Na toto téma byla realizována řada studií, kde byl porovnáván obsah vitamínů, minerálů a dalších živin. Nebylo zjištěno, že je nutriční hodnota biopotravin prokazatelně vyšší v porovnání s klasickými potravinami. Rozdíly jsou velmi malé a proměnlivé.

Podle mého názoru není dobrý žádný extrém, tudíž nakupuji potraviny podle nálady – někdy bio, někdy ne bio. Určitě to není tak, že co není bio, to nepozřu. Prioritou je pro mě pestrost, která zajišťuje přísun všech potřebných živin a do jisté míry je i ochranou. Když jíte pestře, je například málo pravděpodobný vysoký příjem případného kontaminantu v potravině.

A.

Záleží na Vašem zdraví a fyzické aktivitě. Pokud nemáte problémy s cholesterolem (nebo jinými civilizačními chorobami) a pravidelně se hýbete, máslo do pestré stravy určitě patří. Doporučuji ho střídat s kvalitním margarínem (cca 50 g tuku na 100 g výrobku, nesolený s minimem trans-nenasycených mastných kyselin) případně alternativním mazacím sýrem (např. Lučina) / pomazánkovým máslem.

Pokud Vám to zdraví dovoluje, nebojte se zmíněné možnosti střídat. V opačném případě pro Vás máslo vhodné není a jste odkázáni margarín či mazací sýr. Vždy se bavíme o konzumaci přiměřeného množství!

A.

Hospodářsky nejvýznamnější rostliny, ze kterých se cukr (chemicky sacharóza) vyrábí, jsou cukrová řepa a cukrová třtina. Nezávisle na výchozí rostlině, je výsledný produkt stejná chemická sloučenina. Rozdíl bývá pouze v barvě, která je dána technologickým postupem zpracování suroviny.

• Pokud je cukr rafinovaný (vyčištěný), má bílou barvu.
• V případě, že obsahuje další složky z původní suroviny (řepa, třtina), jedná se o cukr nerafinovaný (nevyčištěný, přírodní), který má barvu hnědou.

Pod pojmem další složky si můžete představit například některé minerální látky. Ale zpátky k otázce – je hnědý cukr zdravější než bílý? Do určité míry ano, srovnáváme-li rafinovaný a nerafinovaný. Mimo to se jedná o stejnou látku, se stejnou energetickou hodnotou.